Poslední dobou mi běhá hlavou, jestli jsem tam, kde mám být. Máme s přítelem dceru. Vztah byl ze začátku hezký, ale to je tak všude. Jsme spolu teprve pár let. Poslední dobou mi přijde, že začíná vycházet na povrch jeho pravá stránka. Už si moc nerozumíme. Já jsem úplně jiná než on. Mám nějaké vize, cíle, snažím se na sobě pracovat, i na vztahu s dcerou si dávám záležet a u vztahu s ním vím, že máme nějaké problémy a snažím se je komunikovat a řešit. Bohužel on je jiné kafe. Nic neřeší, nic ho nezajímá. Jeho život bude nejspíš celý rutina a nikam se nikdy neposune.

Míváme často spory, s malou trávím čas převážně sama, protože on buď pracuje nebo má své koníčky a je to opravdu 80 % času. Zbytek času je doma a nejradši by jen proležel u televize, málokdy ho někam vytáhnu nebo ho donutím dělat něco jiného. Dceru má rád a myslím, že i mě, ale nejde se s ním vůbec bavit o problémech. Když mu řeknu, že mi vadí, že je neustále na telefonu nebo u televize, že by mi nevadilo, kdyby měl koníčky, ale čas, který je doma, věnoval opravdu nám (myslím kvalitně strávený, ne že vedle nás sedí a hledí do mobilu), tak mi dost často říká: ,,Ty mě chceš pořád jen měnit, ale já jsem takový, tak si na to zvykni.“

Bez ohledu na to, že mi jeho chování ubližuje a dcera se mu oddálila. Ke mně jako k ženě taky nic moc. Když jsem mu to řekla, řekl mi: ,,Chovám se k tobě jak si zasloužíš.“ Snažím se mu vysvětlit už xx měsíců, že potřebuju trochu pozornosti a lásky, ale asi si ji podle něho nezasloužím. Když mám nějaký problém, do kterého by měl zasáhnout taky, tak mi poví, že to řešit nebude a ať si to vyřeším sama. Každopádně se bojím, že s ním nebudu do budoucna šťastná. Už teď to není ideální a je to poslední dobou spíše jenom přežívání a není to takové to, že jsme navzájem propojení a trávíme čas spolu.